"Česko je jedna z nejlepších zemí na světě, kde lze šťastně žít," říkají cestovatelé za štěstím

První otázka se nabízí, kdy a proč jste se rozhodli cestovat za štěstím?

Kristýna: Na začátku stál můj akademický výzkum, kdy jsem se rozhodla zkoumat štěstí v multikulturním pojetí a ze všeho nejdřív jsem se zaměřila na Bhútán. Právě v Bhútánu dávají přednost prožitku vnitřního štěstí před ekonomickou prosperitou a říkají, že štěstí vychází zevnitř. Mou disertační prací to ale neskončilo. Od dětství miluju psaní, a tak jsem se rozhodla, že k psychologii vystuduji také žurnalistiku. Oba obory jsem chtěla propojovat dohromady. Fascinující téma psychologického výzkumu jsem se rozhodla dostat k široké veřejnosti. Poté bylo jasné, že o štěstí vznikne kniha. Matouše jsem následně přizvala ke spoluautorství a třetí knížku už jsme napsali společně. 

Vaše knížky vznikají na základně hloubkových rozhovorů s místními obyvateli dané země. Jak hledáte nové respondenty?

Matouš: Ono je to poměrně jednoduché. Po světě máme hodně kamarádů, od kterých se můžeme odpíchnout. Některé země jsme také už v minulosti navštívili a máme v nich známé, které nám doporučí zase své známé. Za těmi v daných krajinách vydáváme. V každé zemi strávíme minimálně čtvrt roku. Zároveň tam respondenty nacházíme i úplnou náhodou. Vzpomínám si, že jsme šli na trek v japonských horách a s Kristýnou jsme si povídali. Najednou za námi přiběhl Japonec a zajímalo ho, jakou řečí mluvíme. Popsal jsem mu češtinu, on byl nadšený a dal se s námi do řeči. A skončilo to tím, že jsme s ním hodiny seděli a povídali si. Tím, že je to kvalitativní výzkum, vedeme s respondenty hloubkové rozhovory, které klidně trvají dvě, tři nebo čtyři hodiny. 

Zdá se, že oslovování místních obyvatel je opravdu jednoduché. 

M: Je pravda, že třeba Japonsko je velmi specifické. Japonci mají určitou masku, za kterou schovávají emoce, které se nesluší na veřejnosti projevovat. Naopak třeba na Kostarice platí, že koho se zeptáte, ten je z vás hned nadšený. To samé v Turecku. Obecně ale moc často nenarážíme na to, že by se s námi lidé nechtěli bavit. Spíše jsou rádi, že otevíráme téma štěstí, nad kterým mnozí třeba nikdy příliš nepřemýšleli. 

K: Když se ještě vrátím k předchozí otázce, v psychologii se tomu říká metoda sněhové koule. Kontakty se na sebe nabalují a my se dostáváme k zajímavým lidem. Zároveň ale chci říct, že se snažíme dělat rozhovory s různými typy lidí. Chceme znát názor lidí z měst i vesnic, mladších i starších atd. Rozmanitost je pro nás ohromně důležitá. 

Slyšeli jste už mnoho příběhů. Vzpomenete si na nějaký, který s vámi skutečně rezonoval?

K: Nešlo o příběh respondenta, ale spíše o příběh, který napsal sám život. Byli jsme v džungli na Kostarice, leželi jsme na odlehlé pláži a spolu s námi tam bylo jenom pár surfařů. Bohužel, jednoho z kluků stáhly mořské proudy a my jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli, jaké to je zachraňovat lidský život.

M: Byli to surfaři začátečníci a surfovali na místech, kam i experti chodí jenom někdy, když jsou zrovna příznivé vlny. Jednoho kluka se podařilo vytáhnout, druhého to bohužel odneslo až za vlny a když ho vytáhli, už nežil. Obrovské drama na pozadí tiché pěny. To ticho tam bylo odzbrojující. 

To věřím. A naopak nějaký pozitivní příběh?

M: Pro mě je to celý Bhútán, který člověka doopravdy pohladí po duši. V Bhútánu jsem žil tři čtvrtě roku, Kristýna rok. Jejich tibetský buddhismus, moudrost lidí, kteří vědí, jak žít a neřeší věci, které nejdou změnit, napojení na podstatu i to, jak žít hezky, i když nejste bohatí,... Navíc setkání s  Bhútáncem s sebou přináší krásné, hluboké moudro. Bhútán má něco společného také s Kostarikou a každé setkání s obyvateli z těchto dvou zemí je velmi inspirativní a dokáže pohladit po duši. 

K: Já k tomu ještě miluju Nory. Ten jejich princip, kdy mají heslo: žít a nechat žít. Obrovsky si s nimi rozumím v tom, že oni ctí svobodu každé bytosti, nezasahují do osobního prostoru, nejdou zbytečně do konfliktu a respektují se navzájem. Naopak se snaží podporovat myšlenku, aby si každý mohl vyjádřit svobodu tak, jak si přeje. Samozřejmě pokud tím neubližuje ostatním. Nory vnímám jako velmi uvědomělý národ se silnou morálkou. Moc se mi líbí, jak norská společnost funguje. Nedělají druhým to, co nechtějí, aby ostatní dělali jim samotným. Jasný, férový přístup. Když se s Norem, klidně i přes telefon, na něčem domluvíme, tak to vždycky platí. Když Nor řekne „jo“, tak je to skutečně „jo“. Tuhle férovost opravdu oceňuji, proto jsem tam žila v součtu tři roky a zkoumala tam jejich štěstí.

Matouš zmiňoval Bhútán. Jaký vztah máte k Bhútánu vy?

K: Bhútán je nádherná země. Vzpomínám si, že jedna naše sousedka v Bhútánu, starší paní, neuměla číst ani psát. Ale naučila se angličtinu z písniček. Povídala nám, že jako malá zažila velkou chudobu. Po tom, co se provdala za muže, který už byl materiálně zajištěn, se rozhodla, že adoptuje devět dětí. Sama v dětství zažila bídu, a chtěla tak co nejvíce dětem pomoci. Když jsem se jí ptala, co jí v životě způsobuje největší smutek, odpověděla, že když se nestihne pomodlit a zameditovat. Ona medituje a modlí se, stejně jako mnozí ostatní Bhútánci, dvě hodiny denně, hodinu ráno a hodinu večer. Pro ně je to pilíř k tomu, aby byli šťastní. V žebříčku hodnot to mají ještě nad rodinou, protože věří, že pokud uvnitř nejsou v pohodě, tak potom všechno ostatní, včetně vztahů s druhými, už to nezachrání. Takže oni opravdu věří, že štěstí vychází zevnitř. Na to se teprve nabalují zdravé a harmonické vztahy. 

Přijde mi, že vaše cesty jsou velkou inspirací pro vás samotné. Dokážete si z jednotlivých návodů na štěstí „vyzobat“ to nejlepší a implementovat to do svého života?

M: Já vždycky říkám, že po návratu z cest se do Česka vrací trochu jiný Matouš. Ty knihy samotné nejsou jenom o štěstí. Například Turecko není nejšťastnější země na světě, ale v knize ukazujeme, jak lidé v tureckém prostředí hledají svoje štěstí. Je to hluboký kulturní, sociologický i psychologický proces. A vždycky, když tohle absolvujete, nebo někde žijete, tak vás to změní. Mě to mění jak na cestách, tak i později. Protože ano, může být náročné, když se vrátíte do zajetých kolejí, ale myslím si, že ty koleje také trochu zatáčí. Takže do velké míry jste strůjcem toho, kam směřujete. A věřím, že stejně tak, jak to posouvá nás, tak to pak může posouvat i naše čtenáře.

Kristýno, jak to máte vy?

K: Já asi žádné zajeté koleje nemám. Z nějakých zajetých kolejí jsem vystoupila, tedy pokud jsem je vůbec někdy měla. Třeba ohledně sociálních sítí. Jsou lidé, kteří stíhají na sociální sítě vkládat všechny novinky ze svého života. Já ale toho mám tolik, že tam vkládám pětinu, šestinu a zbytek vůbec nestíhám. Je to neskutečná jízda, jako hraní si na dětském hřišti, kde jsou zároveň cukráři, stánky s bagetami, smaží se tam ryby, jsou tam fontány a vodotrysky – a to všechno je můj život. Takže je to taková velmi podnětná hra a ty podněty mě nenechávají sklouznout do zaběhlých kolejí.

Když se vrátím k vaší knížce. Tvoříte ji postupně, nebo až zpětně po návratu ze všech zemí?

K: Teď tady zrovna koukám na čtyři zápisníky, které máme z cest. Takže z každé země si děláme podrobné zápisky, abychom se mohli vrátit k tomu, co nám přišlo důležité. Navíc člověk zpětně vidí věci trošku jinak. Rozhovory s místními si nahráváme a také zapisujeme. Je to spoustu, spoustu informací, které si do zápisníků každý den píšeme. Když cestujeme, tak na ně dávám stejný pozor jako na doklady. (smích) Střežím je jako oko v hlavě a říkám si, že mají pomalu větší cenu než zlatý poklad. 

Jak si vlastně vybíráte jednotlivé země do knížky? Protože na první pohled může váš výběr působit velmi nesourodě. 

K: Ono to má působit hodně kontrastně. Protože díky kontrastu ta esence krásně vyjde najevo. Je to jako den a noc. Když je tma, tak o to silněji pak vnímáme přicházející den. Tak proto vybíráme země, které k sobě hezky kontrastují. Třeba Turecko s Japonskem, to jsou vlastně opravdu den a noc, takový opozita. Kostarika je zase východ slunce. Za zvuků papoušků ara vnímáte oslavu života. Jsou to trošku protipóly, ve kterých ale čtenář najde mosty. To podobenství mě obrovsky baví. 

Chystáte čtvrtou knihu. Které země se v ní objeví?

K: Patrně Bali, a pak Mexiko a Dánsko, kde mají institut štěstí.

Vybíráte si země spíše náhodně?

K: Ne, je to velice dlouhý, hloubkový proces, během kterého země vybíráme. 

M: Jsou za tím hodiny, hodiny diskuzí, probírání a vykreslování toho, co jsme o těch zemích zjistili nebo co se o nich říká. Sledujeme i různé další reporty štěstí, jako je World Happiness Report. A pak skládáme koktejl tak, aby kniha vykreslila štěstí v různých podobách. 

Zmínili jste World Happiness Report. Tušíte, jak si v něm stojí Česká republika?

K: Velmi dobře. 

Vidíte a já si myslela, že na tom tak dobře nejsme a chtěla jsem se v další otázce zeptat, co můžeme pro své štěstí udělat.

K: To, abychom si ho uvědomovali. 

M: On je ten World Happiness Report založený na kvantitativní statistické metodě, dotazníkovém bádání. Jde o pohled na štěstí založený na západních kritériích. Tedy převážně na tom, jaká je kde míra korupce, zda tam jsou dobré sociální služby, jaké je HDP a podobně. Je to tedy pohled, ve kterém třeba Bhútán docela propadá. Je to chudá země, ale ti lidé jsou subjektivně velmi, velmi šťastní. Takže tohle jsou dva přístupy ke štěstí. V Bhútánu mají tzv. gross national happiness (hrubé národní štěstí), které považují za důležitější než HDP. Každopádně si myslím, že tady v Česku jsme šťastní. Lidé si rádi postěžují, ale vlastně nemají na co. Máme se tady dobře, Česko je jedna z nejlepších zemí na světě, kde lze šťastně žít. Ono to štěstí stejně vychází zevnitř, musíte si ho uvědomovat, abyste ho mohli prožívat. To, jestli budete mít třetí auto, může být jenom pozlátko. Třeba Bhútánci a Kostaričani se učí, že mají být šťastní s tím, co mají.

Určitě souhlasím s tím, že pocit štěstí vychází zevnitř. Přesto, v jaké zemi se vy cítíte nejlépe?

K: Bhútán, Kostarika a Norsko. A ještě Island a Japonsko.

Matouši, co vy?

M: Mám to úplně stejně.